Rozhovor pro Indiewire

21. prosince 2012 v 13:01 | Ajjinka |  Rozhovory
A protože se s rozhovory roztrhl pytel, máme tady další, tentokrát - řekla bych - zajímavější :) Samozřejmě mluví o On the Road, ale zmíní i jiné filmy. Celkově hodně dobré interview! :)

Co se změnilo na verzi filmu, která byla promítána v Cannes, od té, kterou jste pouštěli v Torontu, především co se týče tvé postavy?

Původní verze byla delší, ale není to jediný rozdíl. Je tolik možných způsobů, jak s tímhle příběhem naložit. Můžete číst knížku a vybrat si, kterou jízdu chcete. Pokaždé, kdy knihu čtete, to ve vás zanechá něco jiného. Myslím, že Walter chtěl smrsknout co nejvíce energie - ale i tak pořád můžete být plní různorodých dojmů při sledování filmu - chtěl se opravdu zaměřit na bratrství, soustředit se na Deana a Sala. První verze je trošičku víc zdlouhavá. Nechci říct, že to bylo volnější…

Je to pořád docela volné. Má to být jazzové.

To je to, co jsem myslela. Bylo to možná trošičku moc. Jednoznačně vás zavede do bodu, kdy na konci filmu budete s postavami naprosto sžití. Ne, že byste předtím nebyli, jen je to teď trochu jednodušší. Ale pro diváky v Cannes to bylo dokonalé.

Z hlediska tvé postavy, jaký byl tvůj pohled na první a druhou verzi scénáře?

Celkově byla první verze mnohem pikantnější. Natočíte tyhle scény a pak se podíváte zpětně a jste jako: Na co jsme to kurva dělali? (směje se) Waltere, co to kurva? Ne, dělám si srandu.

V nové verzi je pořád dostatečné množství sexu.

Jo, to je, určitě.

Takže to ti v druhé verzi nechybí?

Nevím. To poslední, co u tohohle projektu chci, je, aby se lidé soustředili na tohle, takže jsem vlastně vděčná, protože v nové verzi je toho dost. Ale zároveň je to tak, jak to je. Byly tam rozhodně momenty, které by byly dobré, ale to je jedno. Kdybych měla začít úplně od začátku, byla jsem prvák, když jsem knížku poprvé četla.

Na střední? To je dost brzo.

Vyrostla jsem v LA. Bylo mi třináct nebo čtrnáct. Bylo to určitě brzo. Ale na jednu stranu mi to otevřelo mnohé dveře. Najednou jsem začala hodně číst. Tahle knížka to odstartovala. Poprvé. Ani na vteřinu jsem si nemyslela, že bych mohla hrát Marylou. Nikdy. Ani na vteřinku. Pro tenhle film bych udělala cokoliv, takže jsem tuhle roli vzala, když mi bylo sedmnáct - což bylo ode mě jako herečky velmi nezodpovědné, nemůžete vzít roli, dokud nevíte, že ji můžete zahrát - ale prostě jsem On the Road nemohla říct ne. Musela jsem se o to pokusit. Možná proto, že tohle byl typ lidí, který jsem chtěla poznat. Chci najít takové lidi a trávit s nimi čas.

"The mad ones."

Jo. Myslím, že mi bylo čtrnáct, kdy jsem vzhlédla a uvědomila si, že si můžete vybrat tyhle lidi místo těch, které pohodlně potkáváte kolem sebe. Prostě jít ven a najít ty, kteří to z vás vypáčí! Protože Marylou není v popředí příběhu, ale jen na okraji, doopravdy nevíte, co se jí děje v hlavě a srdci, když je celá kniha vyprávěna jako román. Myslím, že možnost poznat ženu, která byla předlohou Marylou, pomohlo poskládat si drobečky - protože jsem citlivá, normální dnešní holka, která je rozhodně až v lize za ní v tom, cítit se pohodlně sama se sebou a se svým životem - ona taková byla a přitom byla tak mladá. To není věc teenagerů - být naprosto motivován strachem a neochromovat se jím. Takže proto je vážně dobré, že jsem měla pár let na to dospět - bylo mi dvacet, když se film natáčel. I když jí bylo na začátku příběhu teprve šestnáct.

Když uvažuješ o výběru rolí a víš, že budeš dělat věci jako tyhle, i když to pro tebe není přirozené, odkud to pak bereš?

Herci, kteří tvrdí, že opravdu chtějí vykročit ze sebe a být na chvíli postavami, ti je ve skutečnosti nemají rádi…

Jako záporáci. Uslyšíš někoho, jak říká: "Můžu dostat ven všechen svůj vztek…"

Vidíš, to je ono. Mají vztek. Víš, co tím chci říct? Nemůžeš ho nemít. I když je třeba někde hluboko uvnitř. Je to trochu, jako když čtete nějaký scénář, který vás vyzývá na úrovni, která vás překvapí. Jako: "Co to kurva bylo? Musím zjistit, proč to se mnou hnulo, protože tohle já nejsem." Většinou to nejsou ty části vás, které dobře znáte, ale pořád tady jsou. Takže natáčení filmu je vždycky o tom zjistit, proč čtení bylo takový zážitek.

Takže…?

(bez odpovědi se směje)

Naznačíš, co jsi v tomhle případě zjistila?

Nikdy v životě jsem nepoznala další postavu/osobu, která by ze všeho vyšťavila poslední kapku tak, jako to dělala ona. Nechci říkat, že jsem teď jako Marylou. Není to tak, že bych si řekla: "Oh, konečně teď můžu být volná…" Nevím. Rozhodně jsem to okusila, takže vím, že to v sobě někde mám. Víš, jak to myslím?

Bylo by jednoduché soustředit se na sexuální podtext, ale zní to, jako bys to brala v širším smyslu.

Jo, dělat tohle ale… Upřímně? Taneční scéna pro mě byla o tolik děsivější, než kterékoliv milostné scény. Děsila jsem se toho.

Je těžké tancovat před svými přáteli. Jak sis vedla s tímhle tancem v takovém filmu?

Nacpali jsme, tuším, šedesát komparzistů do mrňavé místnosti. Doslova jsem cítila, jak pod námi vibruje podlaha. Bylo to kurevsky parádní. Ale byla jsem vyděšená.

Takže to vlastně bylo působivější a intenzivnější, než kterákoliv z milostných scén?

Stokrát. Stokrát, jo.

Jodie Foster vždycky o The Accused říkala, že scény znásilnění byly těžké, ano, ale nejtěžší byl tanec předtím, když musela tančit svůdně.

Oh. Určitě, samozřejmě. To by bylo mnohem složitější. To je opravdu zajímavé. Mně to dává naprostý smysl.

Změnil se v posledních letech tvůj přístup k tomu, proč bys vzala roli v nezávislém filmu?

Je to velmi specifické. Děláte ze sebe někoho jiného a v závěru to vidí jen pár lidí. Spousta lidí, kteří tuhle práci dělají, tak nějak můžou udělat krok zpátky, podívat se na svou kariéru jako celek a říct si: "Chci skončit tady…" Nemám vůbec ponětí o tom, co chci dělat, dokud to není přímo přede mnou. Takže jsem měla opravdu štěstí, všechno zatím bylo dost pestré.

Dobře. Ale patrně tu není vždycky jen jedna věc, na kterou reaguješ, pořád si musíš z něčeho vybírat. Také máš agenty a manažery, kteří role zvažují z vlastních důvodů.

To je pravda. Myslím, že jestli projekty zvažují, pak jsou to géniové - a nemyslím si, že by se tohle dělo - v tom smyslu, že by šly projekty mimo mě.

Přesvědčí tě, že to byl tvůj nápad…

Nebo mi možná jen neukazují všechno, ukazují mi jen věci, které chtějí, abych dělala. To mě ve skutečnosti občas děsí. Ale abych k tobě byla úplně upřímná, tyhle věci nemůžu dělat. Někdy filmy začínají jako nápady. Obzvláště filmy velkých studií. Mají koncept ještě před tím, než mají postavy, a ty jsou pak totálně bezduché.

OK, trocha ďáblova advokáta: jakým směrem se bude ubírat tvoje postava v pokračování Snow White?

Oh, bude to kurevsky úžasný. Ne, jsem na to vážně natěšená, je to šílené.

Můžeš mi naznačit, jak to bude?

Nemůžu o tom mluvit. Nedávno jsem řekla, že je tu silná pravděpodobnost toho, že budeme dělat na pokračování, a to je vážně pravda, ale všichni na mě: "Hej, přestaň o tom mluvit." Takže ne, rozhodně o tom nemůžu mluvit.

Ale dá se říct, že jsou nějaké nápady, které prošly diskuzí a které tě zahrnují.

Bože. Kurva, jo. Rozhodně. A jsou opravdu úžasné… (usmívá se) Takže jo. Všechno je dobrý (směje se)

Jaké to je sledovat sama sebe při sexu? Když tedy neřešíme možnost, že máš doma nějaké domácí nahrávky nebo podobně?

Správně (směje se) No, doopravdy jsem neměla sex. Upřímně - myslím si, že když vezmete tyhle scény samotné, je směšné sledovat sám sebe, jak předstíráte, že máte sex. Ale kvůli filmu, při jeho sledování, to v tomhle případě zvládám. Viděla jsem ho třikrát, což pro mě není typické. Musím dokončit proces, musím film po dokončení vidět. Ale třikrát?

Proč tedy zrovna tenhle?

Nevím. Walter by mohl sestříhat 24-hodinový film. Sledovala jsem film, a to je vtipné, vybavuju si ty momenty, jako by byly z mého vlastního života. To se většinou stává, když sledujete film, ale u tohohle je to zvláštní, protože se nemůžu ztotožnit s žádnou ze scén. Jsou tam části, momenty, kdy mi nepřijde, že se dívám na film, ale na domácí video. A vím, že tohle zní jako bláznivý žvanění.

To je taky způsob, jakým to Walter točil. Aby se v něm dalo žít.

100%. Takže mi to nepřijde tak divné. Přijde mi, že sledování Welcome to the Rileys bylo divnější. Ale to byl ten důvod - trošičku to bylo tím, že se na to doopravdy nechcete dívat.

Protože v tomhle případě si to Marylou užívala.

Je to kurevská zábava! Tenhle film je rozhodně plný lásky.

Co ty a kampaně předávání cen? Musí to být divné pro někoho v tvé pozici, kde jsou společnosti, které se snaží vydělat peníze, a pak film jako tenhle. Je to možná ten nejdůležitější film IFC Films, který pod nimi kdy vyšel. To pro někoho, jako jsi ty, může znamenat, že tam byl vložen, aby pomohl s prodejem. V tomhle smyslu je pohled na tvou roli jaký?

Následovala bych Waltera kamkoliv. Jsem na něj tak hrdá. Pomohla bych mu s čímkoliv. Přijde mi, že to dává naprostý smysl - stát vedle Garretta, Waltera, Sama, Toma a všech, jako když jsme byli v Cannes, bylo to pro mě přirozené. Nikdy jsem se necítila silnější. Opravdu ráda o filmu mluvím, stejně tak dělám tiskovky, vlastně je to docela zábava - bez prdele.

Připadá ti tohle jako jiný druh tiskovky než u něčeho, jako je Twilight?

Připadá, je to prostě méně monotónní, protože lidé si o tom ve skutečnosti povídat chtějí.

Jako: "Oh, můj bože, ty jsi Bella… Nemůžu dýchat."

(směje se) Jo, přesně. Nebo: "Jaké to je být upír?"

Kolikrát bys řekla, žes tuhle větu slyšela?

Upřímně? Stokrát. Beze srandy.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama